|
Jak to všechno začalo…
začalo to projektem. Lépe řečeno projekty. Dvakrát ročně se koná partnerská schůzka programu Comenius, naposledy v sicilském Rosolini a jedním z bodů programu je prezentace již hotových projektů. Vypravili jsme se tedy do slunné Itálie, abychom se o výsledky našeho výzkumu podělili s ostatními účastníky Comenia. Jako dopravní prostředek nám posloužilo letadlo Mc Donnell Douglas DC-9-31 letecké společnosti Alitalia. Čekal nás let z Prahy do Milána a z Milána do Katánie a na konci pobytu samozřejmě zpět.
1.den (sobota)
Sraz na letišti v půl jedenácté. Někteří z nás - Petra a Honza - se na letiště dopravili svépomocí, ostatní - paní Frýbová, paní Morávková, Miloš, Petr - využili služeb hromadné dopravy. Z Jičína vyrazili autobusem, v Praze si projeli všechny zastávky metra linky B a ze Zličína na Ruzyň jeli pražskou MHD. Když ani ve tři čtvrtě na letiště nedorazili, začali jsme mít strach a přemýšleli jsme, jestli bychom mohli letět sami. Než jsme však stačili své myšlenky dovést do konce, stáli naši spolucestující vedle nás. Sešli jsme se u balení kufrů ve staré hale, ale odlet byl z nové, takže nás čekal ještě sprint do správné haly. Dostali jsme místa v letadle, prošli si pasovou kontrolou, nechali si zrentgenovat palubní zavazadla, nastoupili do letadla a odstartovali. Na létání panovaly v naší šestičlenné skupině odlišné názory. Byli tací, kteří se letadla báli tak, že si museli nakapat kapičky (pí. Morávková), tací, kteří na létání neměli žádný názor, protože letěli poprvé (Petra a Petr), tací, kteří na létání neměli žádný názor, protože letěli podruhé (Miloš) a tací, kteří mají s létáním bohaté zkušenosti a patřičně si každý pobyt v letadle užívají (pí. Frýbová a Honza). Cesta utekla v družném hovoru rychle, občerstvili jsme se sklenkou coly, kterou nám laskavě poskytl letecký personál Alitalie a přistáli jsme v Milánu. Většina pasažérů, kteří byli na milánském letišti ve stejnou dobu, ho jako my využila pouze jako transfer a Italové otevřeli pouze dvě přepážky s rentgenem, takže jsme se půl hodiny mačkali ve frontě. Tam jsme narazili na kolegyně Polky a společně čekali ve frontě. Překonali jsme veškeré obtíže, nechali si zkontrolovat pas a letenku, nastoupili do letadla a v poklidu absolvovali druhou půlku cesty.
V Katánii na letišti na nás čekala italská organizátorka Maria Beluardo a naše hostitelské rodiny. Seznámili jsme se, naskočili do auta a vypálili do Rosolini. V našem autě jel tatínek řidič, syn hostitel, Milošův hostitel, Miloš a já. Cesta ubíhala rychle, protože jsme taky rychle jeli. A najednou jsme zastavili. A nic se nedělo. Až po příjezdu ostatních jsme se dozvěděli, že auto, ve kterém jel Petr, píchlo a Italové si při výměně vybili baterku, protože nechali svítit světla. Všichni telefonovali, něco řešili, ale mám takový pocit, že nic nevyřešili. Nakonec jsme přijeli ke škole, rozloučili se a odešli k domovu.
Tím náš první den ale nekončil. Miloše a mě čekala ještě večeře v pizzerii, na které se sešli všichni příbuzní i známí našich hostitelů, připadali jsme si jako cvičené opice a milionkrát jsme odpovídali na jediné dvě otázky, které Italové v angličtině uměli: How old are you? Where are you from? Překvapil nás i způsob servírování, protože jsme každý měl talíř, doprostřed stolu se daly talíře s pizzou a každý si vzal, na co měl chuť. Po večeři jsme se ještě vypravili na zmrzlinu tamějšího parku a poznali snad všechny sicilské teenagery. Tam jsme s Milošem potkali i Petru. Jenom Petra jsme ten den už neviděli - asi spravoval kolo…
2.den (neděle)
Sešli jsme se v parku v kavárně na snídani. Všichni Češi a všichni Italové. Dali jsme si capuccino, croissant s nutelou a vyměnili si zážitky a zkušenosti z rodin. Pak jsme si v nedaleké herně zahráli stolní fotbal. Ten den nás čekal jen odpočinek a moře. Jeli jsme do letního domu mých hostitelů, jedli jsme, pili jsme colu a limoncello, ochutnali typické sicilské ovoce - plody opuncie, granátové jablko, kaštany a khaki, které vypadalo jako želé v podobě rajčat. Hráli jsme fotbal, cachtali se v moři a nekoukali na hodiny. Až najednou byl čas vrátit se do města. Rozloučili jsme se, nasedli do aut svých italských rodičů, zamkli dům a odjeli. Večer jsme se opět setkali v parku na zmrzlinu.
3.den (pondělí)
Naše první návštěva staré budovy rosolinské školy. Škola byla postavena za vlády Mussolliniho, má čtyři křídla a dvůr, na kterém jsou hřiště. Všechny stěny jsou do třetiny natřeny šedým lesklým nátěrem, polovina dveří nejde dovřít, děti vřískají, učitelé vřískají a všichni se mají dobře. Takhle nějak vypadá sicilská škola. A tam nás dovedli. Prohlédli jsme si budovu, kterou na naši počest slavnostně vyzdobili vlastními kresbami vody, Sicílie a přírody. Posadili nás k počítači, dali nám komix, který vymysleli jako výstup partnerské schůzky, a chtěli, abychom ho přeložili z angličtiny do češtiny. Absence interpunkčních znamének na italské klávesnici nám umožnila hrát si se slovy, takže tam například stojí: "Prsy, vlastne prsi." atp. Komix jsme zdárně přeložili, jeli domů na oběd a Petra odpočívala, zatímco Miloš a Petr navštívili koncert místní amatérské hudební skupiny a já se jel podívat do práce tatínka. Na odpoledne a podvečer jsme byli na uvítací party pro Holanďany.
Party se skončila v parku na zmrzlině.
4.den (úterý)
Nastal den D. Dnes máme prezentovat své výtvory. Prezentovat budeme my a po nás Holanďani. V nové školní budově nás srdečně přivítal starosta, předal nám odporné publikace o Rosolini, promluvila zástupkyně ředitele školy, studentky zazpívaly evropskou hymnu. Abychom z toho všeho měli něco i my, kteří nemluvíme (zas až tak dobře) italsky, překládala nám Maria Beluardo. Obě naše prezentace sklidily úspěch a s holandská se s námi nemohla zdaleka měřit. Po oficiálních ceremoniích a prezentacích jsme se přesunuli do tělocvičny, kde nám nejmladší školáci zatančili oděni v národní kroje národní tance na národní hudbu. Já jsem si bohužel nemohl toto vystoupení vychutnat dosyta, protože jsem byl odchycen a zpovídán místním tiskem. Kdo ví, proč zrovna já… Následoval oběd v rodinách a odpoledne výlet do barokního skvostu, města dvakrát téměř zničeného zemětřesením a pokaždé znovu vybudováno na skalách nad hlubokým údolím, přes které se klene druhý nejvyšší most v Evropě (mimochodem, vede
přes něj silnice, po které jsme jeli a najednou nám bylo nějak nevolno…), Ragusa Ibla. Prohlédli jsme si centrum města, památky i park, dali si nejlepší zmrzlinu na světě (dle průvodce Michelin). Večer jsem se s Milošem sešel u jednoho z hostitelů Holanďanů a hráli jsme hru. Původně byly na programu slavné Monopoly, ale když Italové zjistili, že to v italštině opravdu nepůjde, od této hry ustoupili. Nakonec jsme si hráli se svými jmény a přezdívkami. Kupodivu, v úterý večer nebylo setkání v parku a tudíž ani zmrzlina.
5.den (středa)
Ráno nástup do staré školy na půl devátou. Pak jsme se vypravili na výlet k starému akvaduktu. Prohlídli jsme si zbytky akvaduktu, vyslechli pověst o krávě, nakoukli do kaple vytesané ve skále, posvačili a už jsme byli na cestě zpět. Ve škole jsme pomohli Polkám i Holanďanům dodělat jejich komixy, já jsem ten náš pověsil vedle anglického a italského na chodbu a všichni byli spokojení. Dokonce natolik, že si vyžádali zopakovat naši včerejší prezentaci. Obědvali jsme v rodinách a po obědě nás čekal výlet do města Noto - kromě památek i nákupy. Zhlédli jsme památky, nakoupili suvenýry, pořídili fotografie a mezitím nám pořádně vyhládlo, tak jsme jeli na pizzu. Večer opět bez parku, opět bez zmrzliny.
6.den (čtvrtek)
Celodenní výlet do historického města Syrakusy. Viděli jsme zbytky řeckého divadla, rajskou zahradu a Dionýsovo ucho, navštívili jsme katakomby a prošli se po městě. Obědvali jsme v bistru, pak jsme se prošli kolem přístavu a na náměstí dostali krátký rozchod. Tam jsme využili situace a v automatu si pořídili medvídka Pů. Každý jiného. Koupili jsme i našim profesorkám. Tak jsme měli všichni hračku koupenou na stejném místě ve stejný okamžik. Večer nastal těžký okamžik loučení. Oplakali jsme to skoro všichni. Je zvláštní, jak moc si člověk dokáže za necelý týden zamilovat cizí lidi. Paní Frýbová za nás poděkovala za italskou pohostinnost, bohatý program i jejich kamarádství, já jsem poděkoval za jejich pohostinnost, bohatý program i jejich kamarádství, předali jsme maminkám květiny, navečeřeli se, rozloučili a naposledy si dali zmrzlinu v nedalekém parku. Vyfotografovali jsme se všichni pohromadě i po skupinkách. Velkým překvapením pro nás byly dárky, které jsme dostali od našich
hostitelů. Po dlouhém loučení jsme se vypravili dobalit poslední věci a vyspat se na dalekou cestu.
7.den (pátek)
Ráno jsme jeli už o půl osmé patrovým autobusem z Rosolini na letiště v Katánii. Nechali jsme paní profesorky dole a sami vystoupali do patra. Když se uvolnila dvě místa v první řadě, neváhali jsme ani minutu a s Petrem se tam přestěhovali. Vedle nás seděly dvě půvabné Italky, tak jsme se rozhodli je trochu pozlobit. Cesta rychle utíkala a před námi se objevil masiv největší evropské aktivní sopky, Etny. "Stromboli, foť Stromboli," křičel Petr. A já odpovídal: "To přece není Stromboli, to je Vesuv!" A Italky se mohly potrhat smíchy. Výstup v Katánii byl trochu hektický, ale proti tomu, co nás čekalo na letišti to byla pohádka. Nejprve jsme hodinu čekali, než alespoň napsali, která přepážka je naše, pak jsme ji dlouho hledali. Objevili jsme ji v obležení turistů. Další hodinu jsme čekali ve frontě na odbavení. Konečně jsme dostali palubní vstupenky, nechali se zkontrolovat rentgenem a našli další přepážku, tentokrát přímo východ z haly k letadlu. Další hodina čekání. Pak konečně
slečna otevřela, ale radovali jsme se předčasně. Odbavila jednoho a šla telefonovat. Pak se vrátila a odbavila druhého a šla telefonovat. Pak se vrátila, odbavila třetího a šla pomoci k frontě vedle. Málem nás tam šlehlo. Konečně jsme s půlhodinovým zpožděním odstartovali. Let probíhal bez problémů, až na malou turbulenci, ale zpoždění jsme nedohnali. Na přestup v Miláně nám tedy zbyla sotva hodina. Hnali jsme jako šílení, ale zbytečně. Let byl odložen na pátou hodinu - to jsme přece už dávno měli být v Praze! A čekala nás hodina a půl čekání! My jsme se šli projít po letišti, dali jsme si colu z automatu a čekali. Petr zařídil Milošovi i paním profesorkám cestu do Jičína - Petra a já jsme jeli s rodiči, takže v podstatě nám vadilo jenom to čekání. Paní Frýbová si ho krátila mazáním smsek, ale paní Morávková, která zapomněla kapičky, byla jako na trní, až došla do kanceláře a chtěla alespoň kafe a omluvu. Když jí řekli, že má nárok až po dvou hodinách, vrátila se trochu zklamaná. Konečně jsme se dočkali, nastoupili do letadla a odletěli. V Praze bylo na letišti vše bez komplikací, Petra se odpojila a my ostatní jeli autobusem MHD na Zličín, tam nastoupili na metro a znovu absolvovali všech dvacet čtyři stanic linky B. Já jel až na konečnou, ale ostatní vystupovali už v předposlední stanici, v Rajské zahradě. Ale co čert nechtěl, vystoupili už na Hloubětíně. Prostě jsme toho už měli všichni dost.
Závěrem...
Nutno ještě podotknout, že expedice byla velmi úspěšná, naučili jsme se pár italských slov, procvičili angličtinu, poznali nové přátele i nová zajímavá místa a už teď se těšíme na další schůzku, která bude v září v Jičíně.
|
|
