Text projevu:
Vážené paní kolegyně, vážení kolegové, milí studenti,
17. listopad je nesporně jeden z nejvýznamnějších dnů naší národní historie. Do roku 2000 byl v kalendáři zapsán jako Mezinárodní den studenstva. V současnosti jej oslavujeme jako den boje za svobodu a demokracii. Takové přejmenování nepovažuji za náhodné, naopak studenti a svoboda patřili v naší moderní historii bytostně k sobě, jak se pokusím dokázat několika příklady.
28. října 1939 v době Protektorátu se v Praze i jiných městech Čech a Moravy scházeli lidé, aby uctili vznik demokratické Československé republiky a vyjádřili nesouhlas s nacistickou německou okupací. Jeden z účastníků pražské demonstrace student Karlovy univerzity Jan Opletal byl poblíž Václavského náměstí smrtelně zraněn německým vojákem. Studenti univerzity projevili velkou odvahu a připravili svému zabitému kamarádovi pohřeb, kterého se zúčastnily tisíce lidí. Nacisté poté 9 organizátorů pohřbu popravili a 1200 odvlekli do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. 17. listopadu pak uzavřeli v Protektorátu vysoké školy, neboť pochopili, že právě od mladých vzdělaných lidí je jejich diktatura nejvíce ohrožena. Ještě za války v roce1941 vyhlásila v Londýně Mezinárodní studentská rada 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva.
Velkou odvahu mělo i přibližně 5 tisíc, bohužel dnes již bezejmenných, studentů, kteří v únoru roku 1948 odmítli přihlížet nástupu komunistické totality. Zatímco zfanatizovaný dav na Václavském i jiných pražských náměstích provolával slávu komunistickým vůdcům, studenti se vydali k pražskému hradu, aby bojovali za záchranu demokracie, a vyjádřili tak podporu prezidentu Benešovi. V Nerudově ulici je zbili příslušníci sboru národní bezpečnosti a prezident je poté nepřijal. Přijal naopak všechny požadavky komunistů a naše republika se na dlouhých 41 let stala totalitním státem. Mnozí ze studentů – účastníků pochodu na Hrad byli vyloučeni ze studia a vězněni. Skončilo období svobody.
Až neuvěřitelnou odvahu projevil student Filozofické fakulty Karlovy univerzity Jan Palach, který se 16. ledna roku 1969 na Václavském náměstí upálil na protest proti sovětské okupaci, kterou schválila naše komunistická vláda a se kterou se poté smířila i rezignující česká společnost.
Po dvaceti letech 17. listopadu roku 1989 v Praze vzpomněli studenti, v den svého svátku, 50. výročí zmíněných tragických událostí nacistické okupace. Účastníci demonstrace museli projevit hodně odvahy, neboť během ní již také hlasitě volali po konci komunistické totality a svobodě. Na více než 40tisícový průvod mladých lidí, který směřoval z Albertova na Národní třídu, čekali příslušníci ozbrojených složek komunistické vlády. Studenti byli zbiti, ale nezalekli se. Odpověděli okupační stávkou na vysokých školách, ke studentům se připojili umělci a postupně další a další lidé toužící po svobodě. Každý den se v Praze i v jiných městech konaly masové demonstrace, které vyvrcholily 27. listopadu generální stávkou.
Vzpomínám si, jak jsem tehdy jako začínající učitel prožíval zmíněné dramatické události na naší škole. Pamatuji si zejména, jak nelehké bylo sebrat odvahu a společně s kolegy a studenty navzdory výhrůžkám tehdejšího vedení školy podpořit na jičínském Gottwaldově náměstí protikomunistickou revoluci. Vyhráno ještě nebylo. Demonstranty stále sledovaly pozorné oči příslušníků komunistické policie i komunistických funkcionářů. Vaši předchůdci se tehdy, milí studenti, zachovali statečně.
Komunistická diktatura tak nakonec padla. 29. prosince roku 1989 byl Václav Havel zvolen československým prezidentem. V následujícím roce se konaly po 44 letech svobodné volby a komunistická strana v nich prohrála. Sametová revoluce, na jejímž počátku stáli studenti, zvítězila.
Jičínské náměstí bylo přejmenováno na Valdštejnovo, naší škole byl navrácen čestný název Masarykova obchodní akademie.
Jeden můj tehdejší odvážný kolega, se stal poslancem československého parlamentu, jiný novým ředitelem školy.
Vážené paní kolegyně, vážení kolegové, milí studenti,
domnívám se, že je dobré se při významných výročích také zamyslet nad podstatnými věcmi a mluvit i o současnosti.
Snad nebude ode mě příliš troufalé, když ve druhé části projevu uvedu několik svých názorů.
V předešlých větách několikrát zazněla slova demokracie a totalita. Demokracii snad popisovat nemusím, již více než třicet let v ní žijeme. Studenti a dnes i většina mých mladších kolegů a kolegyň jiný stát nezažila, demokracii a svobodu proto považují za samozřejmost. O totalitě a životě v ní slyšeli jen od svých rodičů nebo ve škole v hodinách dějepisu. Totalita (chcete-li diktatura) je, podle mého názoru, pouze jedna, i když se její podstata zahaluje různými i zdánlivě ušlechtilými idejemi a historici s politiky k ní připojují přívlastky (nacistická, fašistická, komunistická, oligarchická…). Zaměřme se tedy právě na její podstatu a vnější projevy.
Vládci v totalitních státech se snaží ovládnout vše – politiku, hospodářství, nezávislé státní orgány, ale také třeba sdělovací prostředky (noviny či televizní nebo rozhlasové stanice, a tak účinně ovládají smýšlení lidí). Svoji cestu k moci často začínají útoky na dosavadní politiky a politické strany, obviňují je z korupce, zrady národních zájmů a mnohého jiného. Své kritiky umlčují nikoli argumenty, ale vulgárními urážkami. Sami se staví do rolí spasitelů, přitom jsou prý obětí jakýchsi spiknutí či temných sil. Nepřítel se vždy najde.
Bohužel, v posledních letech zažíváme v naší zemi politicky neklidné období, které v sobě nese nebezpečnou morální krizi české společnosti. Trápí mě, že její nemalá část najednou začala některým politikům odpouštět to, co jsme dříve odsuzovali všichni – podvody, lež, aroganci.
Mrzí mě sledovat chování tolika lidí při nedávných protivládních demonstracích na Václavském náměstí, či včerejším pochodu k sídlu České televize. Chápu, že to nemají mnozí lehké při tak dramatickém zdražování, zejména plynu a elektřiny. Chápu, že mají obavy z budoucnosti. Nechápu však, proč se účastní demonstrace, kde také zaznívají v čase války na Ukrajině proruské názory, požadavky na svržení současné demokratické vlády, vystoupení z Evropské unie a NATO. Těm, kteří takto smýšlí, bych rád vzkázal. Když vystoupíme ze Severoatlantické aliance, ztratíme bezpečnost. Když vystoupíme z Evropské unie, zchudneme. Obávám se, dostanou-li se k moci ti, kteří chtějí svrhnout demokraticky ustavenou vládu, již nikdy žádnou protivládní demonstraci nepřipustí, nespokojenost a nesouhlas se zakáže, nespokojené demonstranty rozeženou vodními děly a obušky policistů. Skončí demokracie a svoboda. Tak jak se u nás stalo v roce 1948 a tak jak je tomu v současnosti v Rusku. A to snad rozumný člověk nechce.
V této souvislosti mě také mrzí, že pozornosti lidí uniká, na co bychom měli být pyšní. Česká republika prostřednictvím takto zatracovaných politiků předsedá Evropské unii. Významně se tak jako předsednická země zasloužila zbavit Evropu závislosti na ruském plynu. Zásobníky většiny zemí, včetně naší, jsou naplněny na 100%. U evropských přístavů kotví ve frontě lodě se zkapalněnou surovinou. Cena plynu klesá. Odborníci mluví o zázraku, vždyť k dosažení zmíněné nezávislosti na východním agresorovi odhadovaly minimálně dva roky. Zvládli jsme to za půl roku. Na lidi doma současná vláda také zase tak úplně „nekašle“, jak jí svými hesly podsouvá zhrzená opozice. S rostoucími cenami energií bojuje. Zavedla úsporný tarif, zastropovala ceny, zvyšuje důchody, uvažuje o zvýšení minimální mzdy…
Měli bychom být hrdi, když se letos v říjnu naše hlavní město stalo na několik dnů místem setkání evropských států rámci Evropského politického společenství, které se zabývalo aktuálními celoevropskými problémy – válkou na Ukrajině, ekonomikou zejména s ohledem na energie a klima. Hrdost jsem pociťoval, když jsem v televizi sledoval, jak český premiér pan Petr Fiala stiskem ruky, někdy i vzájemným objetím postupně přivítal na nádvoří pražského hradu nejvyšší představitele více než 40 států.
Tahle nedávná událost mi silně připomněla 90. léta naší republiky, a to zejména při vzpomínce, kdy na Pražském hradě působil první porevoluční prezident Václav Havel.
Ty vzpomínky jsou vlastně tři.
Tou první je až neuvěřitelný světový zájem o jeho osobnost, a tak i zájem o rozlohou tak malý stát ve střední Evropě. Vzpomínám na jeho vystoupení v americkém Kongresu, kam přijel nejen jako československý prezident, ale i jako mluvčí celé postkomunistické Evropy. Američtí zákonodárci panu Havlovi za jeho slova tleskali vestoje. Do České republiky přicestovali všichni čtyři poslední američtí prezidenti, aby se zde setkali s výjimečným člověkem. Nešetřili upřímnými slovy úcty a obdivu.
Václav Havel ihned po zvolení prezidentem usiloval o návrat naší republiky do svobodné a demokratické Evropy. Snažil se o porozumění a tak neustálé sbližování evropských národů. Svými názory a postoji nacházel spojence mezi tehdy nejmocnějšími demokratickými politiky našeho kontinentu. V první polovině 90. let minulého století jsem proto měl pocit, že se Praha stala jednou z metropolí Evropy. Pražský hrad během několika měsíců navštívili německý i francouzský prezident, britský i italský ministerský předseda. Je velkou zásluhou Václava Havla, že v roce 2004 vstoupila ČR do Evropské unie.
Tou největší vlastností pana Václava Havla však bylo, podle mého názoru, jeho lidství. Při ohromné popularitě zůstával skromným upřímným člověkem. Schopným empatie, tedy prožívat dennodenní radosti i starosti obyčejných lidí. Na nich mu záleželo nejvíce. Trápilo ho, jak charakter člověka nejprve pokřivuje komunismus, poté, jak náladu slušných lidí kazí postupný mravní úpadek některých porevolučních politiků. Je proto dobře, hovoříme-li o svobodě a demokracii připomínat si takovouto osobnost.
Věřím proto, milí studenti, že se na životopisný film o Václavu Havlovi, který Vám dnes ve třídách promítneme, se zájmem podíváte.
Ke konci svého povídání o prvním českém prezidentovi bych také chtěl připomenout, že se blíží další prezidentské volby. Moc bych si přál, aby voliči vybrali novou hlavu státu, která bude opět po letech morálním vzorem nám v České republice a důstojným respektovaným reprezentantem naší země v zahraničí.
- listopad je, jak jsem již uvedl, především svátkem studentů. Proto se k nim, tentokrát těm současným, ještě krátce vrátím.
Nejdříve se vrátím k jedné větě z pondělní výzvy našeho pana ředitele k aktivní účasti na připomínkových akcích. Pan ředitel, i když sám si to ve svém věku nemůže pamatovat, řekl, že naše škola byla v revolučních dnech roku 1989 v Jičíně tou z nejaktivnějších. Jako pamětník těchto dnů a dějepisář souhlasím. Úcta k demokracii a svobodě je totiž, podle mého názoru, pozoruhodnou tradicí Masarykovy obchodní akademie. I proto jsem si ve středu s radostí všiml, že se většina studentů, i když je nikdo nekontroloval, zapojila do symbolického živého řetězu a směřovala, stejně jako jejich předchůdci v roce 1989 na jičínské náměstí. Děkuji těm, z nichž někteří třeba i odmítli pokušení prodloužit si prázdniny a přišli do školy společně oslavit 17. listopad. Pochopili, že jsou věci důležité a věci důležitější. Stejně tak děkuji jako nejstarší člen profesorského sboru všem kolegyním a kolegům, kteří se dnes budou svým studentům věnovat, bez ohledu, jaký předmět vyučují.
Vážené paní kolegyně, vážení kolegové, milí studenti, v duchu zmíněné tradice, za ty, pro které je morálka stále ještě důležitá, apeluji, buďme aktivní, zajímejme se o veřejný život, nepodléhejme hrubému agresivnímu chování. Nevěřme lživým zlovolným informacím šířícím se na sociálních sítích, řetězovými e-maily, nebo dokonce v některých sdělovacích prostředcích. Přemýšlejme, používejme vlastní rozum.
Vždyť právě sametová revoluce, jejíž 33. výročí si připomínáme, je důkazem, že nad lží a nenávistí, slovy Václava Havla, lze vítězit pravdou a láskou.
Děkuji za pozornost.
Ještě než ale úplně ukončím své hlášení, připojím dvě dějepisné informace.
Případným zájemcům o historii doporučuji ke zhlédnutí nástěnku k důležitým událostem československých a českých dějin 20. a 21. století. Najdete ji ve vitríně v přízemí školy, poblíž třídy 1. A.
Na webové stránce naší školy si rovněž, pokud jste již tak neučinili, můžete prohlédnout výstavu k dějinám Masarykovy obchodní akademie zhotovenou u příležitosti 100. výročí školy.
